sociální darwinismus Pojem se vztahuje na pokusy sociologů a politologů vypůjčit si pro své teorie autoritu darwinistické biologie. V tomto smyslu připadá rozkvět teorií sociálního darwinismu na poslední čtvrtinu devatenáctého století; některé z faktů je však třeba vyjasnit. Biologické analogie se společností, růzl)é formy organicismu a použití pojmu "evoluce" ve vztahu k historickým změnám byly široce rozšířené, ale jejich vztah k pravému darwinismu byl v mnoha případech velmi vzdálený. Tento způsob evolučního teoretizování byl z velké části inspirován Herbertem SPENCEREM, jehož vlastní evoluční teorie byly odvozeny převážně od Lamarcka.
Termín "sociální darwinismus" se vztahuje k pokusům najít společenské analogie Darwinova zákona přirozeného výběru (či, jak bývá nazýván, "zákona o přežití nejsilnějších"), a na jeho základě vysvětlit dějiny lidstva. Takové teorie byly většinou filosofiemi dějin, často deterministického charakteru, podle nichž jsou dějiny ovládány konfliktem nebo soupeřením. První dílo, které se objevilo po vydání Darwinova spisu O původu druhů byla Fysika a politika (1869) Waltera BAGEHOTA. Během následujících tří až čtyř desetiletí pak následovala celá řada dalších děl s širokým záběrem; od extrémních individualistických versí laissez-faire podle spencerovské tradice, jakou bylo dílo amerického sociologa Williama Grahama Sumnera (1840-1910), až ke kolektivističtějším výkladům Angličana Benjamina Kidda (1858-1916) a rasové versi Rakušana Ludwiga Gumplowicze (1838-1910). Ruský anarchista Petr KROPOTKIN (1842-1921) ve své Vzájemné pomoci (1902) nabízí pojetí, podle nějž je klíčovým faktorem sociální evoluce nikoliv soutěž, ale spolupráce. Prvním ostrým kritikem sociálního darwinismu se stal T. H. Huxley, hlavní propagátor darwinistické evoluce v biologii, ve spise Evoluce a etika (Evolution and Ethics, 1893).
Mezi sociálními darwinisty nedošlo k žádnému teoretickému konsensu, jak tomu bylo u biologických darwinistů. Sociální darwinismus zůstal seznamem pojmů, výkladů a argumentů ve společenské teorii a nikdy se nestal celistvým paradigmatem. Formy sociálního darwinismu na konci devatenáctého století byly určovány čtyřmi skupinami historických a intelektuálních podmínek, které pomáhají vysvětlit jeho popularitu:

(1) vznik sociologie jako vědecké discipliny, která potřebovala teoretickou základnu;
(2) ústřední postavení sporu mezi individualistickými a kolektivistickými politickými teoriemi v politické debatě doby (viz INDIVIDUALISMUS);
(3) imperialismus a trend - posilovaný, pokud ne rovnou vytvořený sociálním darwinisqlem - vidět globální problémy quasi-biologickým pohledem jako konflikt nebo soupeření mezi rasami (viz RASISMUS);
(4) evropské mezinárodní napětí a závod ve zbrojení, které vyvrcholily vypuknutím války v roce 1914.

Přes sklon k deterministickému pojetí společenských změn a k podpoře autority "vědy" byly sociálně darwinistické argumenty zřídka, pokud vůbec, podávány čistě výkladovým způsobem. Ztotožnění společenského vývoje s pokrokem, považované téměř za samozřejmé, a použití fráze "přežití nejsilnějších" tvořilo rámec nejrůznějších politických názorů. Teoretické nejednoznačnosti, které se například týkaly jednotek UednotlivcÍ! nebo kolektivů), mezi nimiž dochází k soupeření, byly předmětem polemiky, a sociální darwinismus se na jejich základě dělil na individualistický, socialistický, rasistický nebo militaristický. Polemiky se týkaly Wavně toho, které soupeření považovat za legitimní a které zavrhnout, což byla otázka pro darwinistickou biologickou teorii irelevantní a v jejím rámci nepochopitelná. JWB

literatura
Banton, M. cd: Darwinism and the Study (iť Society. Londýn: Tavistock. 1961.
Himme1farb. G.: Darwin and the Darwinian Revolution. Londýn: Chatto & Windus. 1959.
Jones. G.: Sodal Darwinism and EnKlish Thought. Brighton. Sussex: Harvester. 1980.